Jsem místní rodačka. V Michli jsem se narodila a prožila zde celý život. Musím se však přiznat, že až donedávna jsem o dnes připomínaných odbojářích nevěděla.
Poprvé jsem se o nich dozvěděla v minulém roce. To se připravoval v našem radničním časopise další díl o slavných stavbách Prahy 4. Když v tom přišel na řadu jeden nenápadný a docela obyčejný michelský dům. Teprve pak se nám začal odvíjet před očima fascinující příběh manželů Frolíkových a dalších jejich spolupracovníků a o historii, která prošla těmito místy.
Atentát na Heydricha byl snad nejvýznamnější odbojový čin za druhé světové války. Většina z nás zná český film Atentát z roku 1964. Máme před očima známou Libeňskou zatáčku, i chrám Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, místo posledního boje našich parašutistů, našich skutečných sedmi statečných.
Když se řekne atentát na Heydricha, vybavíme si naše parašutisty. Za připomenutí však stojí, že bez pomoci místních obyvatel, bez vybudování nezbytného zázemí, by parašutisté neměli šanci na úspěch. Parašutisté byli vojáci, mladí svobodní muži na vrcholu sil, jejichž pomocníci byli civilisté, muži i ženy s dětmi. Ti riskovali nejen životy své, ale i životy svých blízkých. Mezi popravovanými pomocníky parašutistů jsou i čtrnáctileté děti.
Slýchám často diskuse o tom, zda jsme jako národ v odboji obstáli, jaká byla míra odboje nebo kolaborace v porovnání s jinými. Místo prázdného mudrování je vhodné začíst se do originálních dokumentů vytvořených německými represivními orgány.
Například šéf pražského gestapa Hans Geschke v hlášení uvedl: "Většina těch, kteří atentátníkům pomáhali, projevuje vysloveně český, šovinistický a protiněmecký postoj, který je zvlášť výrazný u žen a je následkem jejich dřívějšího politického smýšlení. Zatčení vesměs náleží k nejvyspělejším českým kruhům. Často je slyšet, jak říkají: Jsme hrdi na to, že můžeme zemřít pro svůj národ."
A nakonec bych se ráda pozastavila nad celkovým významem podobných vzpomínkových akcí, jako je ta dnešní. Často při nich zaznívá věta, že splácíme dluh našim hrdinům.
Samozřejmě! Ale my to musíme udělat i pro sebe! V dnešní době, kdy ani v tzv. osmičkovém roce někteří studenti neví co se stalo v roce 1938 nebo 1968, je to obzvláště důležité.
Jen společnost s kořeny, která ví, odkud pochází a na čem vyrůstá, je stabilní a schopna stabilního rozvoje a růstu.
A k takovým kořenům společnosti patří i vzpomínka na její nejlepší syny a dcery.
Lucie Michková
13.9.2018
